Deníček nenarozeného dítěte

5. října

Dnes začal můj život. Moji rodiče to ještě
nevědí, ale já už jsem tady. Budu děvčátko
s modrýma očima a světlými vlasy. Všechny
moje vlohy jsou už určeny, také to, že
budu mít slabost pro květiny.
19. října
Někteří říkají, že nejsem skutečná osoba,
že existuje jen moje matka. Ale já jsem
pravá osoba, stejně jako každý chlebový
drobek je chleba. Moje matka existuje. Já
také existuji.
23. října
Dnes se již otevírají moje ústa. Asi za rok
se už budu usmívat a budu moci mluvit. Vím,
že moje první slovo bude MAMA.
25. října
Dnes začalo tlouci moje srdce. Ode dneška
bude bít až do konce života bez přestávky
a bez oddechu. A po mnoha letech najednou
ztichne a pak zemřu.
2. listopadu
Každý den trochu porostu. Moje paže
a nohy nabývají podobu.
Ale bude to trvat ještě dlouho, než se postavím
na těchto malých nožkách a budu
moci utíkat do náruče své maminky, než
budu moci těmato ručičkama natrhat květiny
a obejmout tatínka.
12. listopadu
Na mých ručičkách se tvoří malé prstíky.
Jsou tak maličké! Budu jimi jednou tahat
maminku za vlasy.
25. listopadu
Dnes řekl lékař poprvé mamince, že žiji
pod jejím srdcem. Jak šťastná musí být moje
maminka! Maminko, jsi šťastná?
25. listopadu
Tatínek a maminka pravděpodobně
pro mě vymýšlejí jméno. Ale oni ještě
neví, že jsem malé děvčátko. Chtěla
bych se jmenovat Zuzi. Už jsem hodně
vyrostla.
10. prosince
Začínají mi růst vlasy. Jsou měkké
a krásně se lesknou. Jaké vlasy by maminka
chtěla?
13. prosince
Už brzy budu vidět. Kolem mě je tma.
Až mě maminka přivede na svět, uvidím
sluníčko a květiny. Ale nejraději bych chtěla
vidět svoji maminku. Jak vypadáš, moje
maminko?
24. prosince
Slyší maminka tlukot mého srdce? Některé
děti přicházejí na svět nemocné. Ale
moje srdce je zdravé a silné. Tluče pravidelně:
bum-bum-bum-bum. Maminko, budeš
mít zdravou malou dcerušku!
28. prosince
Moje maminka mě dnes utratila. Ona
mě utratila!
Milá maminko, teď jsem v nebi a sedím
Ježíškovi na klíně. Miluje mě a je mi zcela
blízko. Tak ráda bych byla tvoje malé děvčátko
a vůbec tomu nerozumím, co se vlastně
stalo. Byla jsem tak vzrušená, když jsem
zjistila, že jsem začala žít. Nacházela jsem
se v tmavém, ale příjemném prostoru. Pozorovala
jsem, že mám prstíky a nehty. Byla
jsem už hodně vyvinutá, ale ještě ne tak,
abych mohla opustit svoje prostředí. Většinu
času jsem trávila tím, že jsem přemýšlela
a spala. Již na začátku jsem se cítila s tebou
hluboce spojena. Někdy jsem slyšela,
jak pláčeš, a plakala jsem s tebou. Někdy jsi
křičela nebo mluvila velmi hlasitě a pak jsi
plakala. A pak jsem slyšela, jak tatínek odpovídá
křikem. Byla jsem smutná a doufala
jsem, že se ti brzy povede lépe. Měla jsem
v duši bolest. Neuměla jsem si představit,
co tě udělalo tak nešťastnou.
A přesně ten den se stalo něco strašného.
Drzá obluda vstoupila do tohoto teplého,
pohodlného místa, kde jsem se nacházela.
Měla jsem strašnou hrůzu a chtěla
jsem křičet, ale přes mé rty neprošel žádný
zvuk. Obluda přicházela stále blíže a blíže
a já jsem křičela: Maminko, maminko, pomoz
mi! Prosím, pomoz mi! Všechno, co
jsem cítila, byla strašná hrůza. Pak mi obluda
odtrhla paži. Byla to strašná bolest.
A tím to nepřestalo. Ó, jak jsem prosila,
aby to přestalo! Zoufale jsem křičela, když
mi ne úprosná obluda vytrhla nohu. Přes nevýslovnou
bolest jsem věděla, že umírám.
Věděla jsem, že nikdy neuvidím tvou tvář
a nikdy od tebe neuslyším, jak mě máš ráda.
Chtěla jsem nechat oschnout všechny
tvoje slzy a měla jsem mnoho plánů, jak tě
udělat šťastnou – ale už jsem nemohla, moje
sny byly rozbité. I když jsem měla strašné
bolesti a hrůzu, cítila jsem především, jak
mi puká moje srdce. Chtěla jsem více než
kdokoliv jiný být tvou dcerou.
Ale teď už to bylo marné, protože jsem
žalostně umírala.
Nemohla jsem tušit, jak strašné věci s tebou
udělali. Než jsem odešla, chtěla jsem ti
říct, že tě miluji, ale neznala jsem slova, kterým
bys mohla rozumět. A brzy nato jsem
už ani neměla dech, abych je vyslovila. Byla
jsem mrtvá.
Cítila jsem, jak stoupám vzhůru. Přenesl
mě obrovský krásný anděl do nádherného
místa. Stále jsem ještě plakala, ale moje
tělesná bolest zmizela. Anděl mě přinesl
k Ježíši a posadil mě do jeho klínu. Ježíš mi
řekl, že mě miluje, že Bůh je můj Otec. Byla
jsem šťastná. Zeptala jsem se ho, co to bylo
za věc, která mě usmrtila. Odpověděl: „To byl
potratový lékař.“ Pak ještě řekl: „Je mi to líto,
moje dítě, protože vím, jak se to prožívá.“
Píšu ti, abych ti řekla, že tě miluji a jak
ráda bych byla tvým malým děvčátkem. Snažila
jsem se žít ze všech sil. Chtěla jsem žít.
Měla jsem vůli, ale nemohla jsem, obluda
byla příliš silná. Bylo to nemožné, žít. Chtěla
jsem jen, abys věděla, že jsem se pokoušela
zůstat u tebe. Nechtěla jsem zemřít, maminko,
prosím tě, chraň se před touto
obludou, potratem. Maminko, miluji
tě a nechci v žádném případě, abys
musela prožít takové bolesti jako já.
Prosím tě, dej na sebe pozor!
Miluji tě.
Tvoje dítě

Převzato z týdeníku Světlo

-sks- 2/2012, autor neznámý

Poznámka: Po přečtení tohoto textu
již mnoho mladých žen se rozhodlo
upustit od potratu.