Zasedací pořádek v katolických kostelích a jeho zvláštnosti

Pravidlo 1. 
Přední lavice zejí zpravidla prázdnotou. 
Největší počet věřících sedává vždy v zadních lavicích kostela, evidentně proto, aby na ně nemohlo být vztaženo Ježíšovo varovné slovo o farizejích z Mt 23,3: "...mají rádi přední místa v synagogách." Další se zřejmě shlédli v jediné postavě celníka -.klaďáka z evangelií (viz Lk 18,9-14). Hermeticky ucpávají prostor kolem hlavního vchodu a na výzvy celebranta, že vpředu je místa dost, zásadné nereagují. Zvláště vyhledávaná místa jsou pak za sloupy, v postranních kaplích a na kůru za varhanami, zřejmě v duchu hesla z desatera mladého strážce hranic: "Vidět, ale nebýt viděn!" 

Výjímka z pravidla č.l.: 
První lavice nezeje prázdnotou, jelikož v ní trůní: 
a) místní vzorová rodinka s dětmi 
b) kostelnice se zvonečkem 
c) potenciální světice farnosti: většinou se předmodlívá přede mší svatou, po ní i při ní, neváhá pronášet s knězem i slova proměňování. Další poznávací atributy: galerie svatých obrázků rozložená okolo Kancionálu, zpestřená roztodivnými devocionáliemi všeho druhu.

Pravidlo 2.: 
Zbylé lavice jsou obsazovány dle následujícího pořádku: V každé z nich se zpočátku usadí pouze jeden člověk a to tak, aby byl pokud možno co nejvíce vzdálen od ostatních věřících. 
Výhody z toho vyplývají nejméně tři: 
a) při pozdravení pokoje není nutno podávat nikomu ruku 
b) bratři a sestry v Kristu nemohou člověka rušit v individuálním zažívání mše svaté 
c) ve vymírajících farnostech působí opticky kostel jako zcela zaplněný.

Pravidlo 3.: 
Na okraji lavice sedí obvykle osoba zvaná "špuntovka", takže střed lavice zůstává volný. 
Při zdvořilém požádání o průchod dotyčná rozhodné nevystoupí z lavice a už vůbec ji nepřimějete, aby si poposedla blíže ke středu; zásadně se nechá všemi oblézat a náročný sportovní výkon svých bližních doprovází významným pozdvihováním obočí ke klenbě kostela, pohoršeným vzdycháním a mumláním, které může zdánlivé připomínat glosolálíi. 

Pravidlo 4.: 
Na vyšívané polštářky zvané "podprdelníčky" zásadné nesedat, neboť v sobě ukrývají "časovanou minu": 
Po příchodu paní X.Y., která již na tomto místě sedává cca 80 let, budete muset s ostudou "vyletět", jelikož každý slušný člověk přece ví, že to je JEJÍ místo. 

Výjímky z pravidla č. 4: 
Vyletět ovšem můžete klidné i z místa bez podprdelníčku, v podstatě odkudkoli, i z míst, která nejsou nikterak označena. Platí zde Murphyho zákon prázdných kostelů: Pravděpodobnost, že jste někomu zasedli jeho místo, je nepřímo úměrná průměrnému počtu návštěvníků daného kostela. Jinými slovy, tato pravděpodobnost je tím větší, čím méně lidí chodí v daném kostele na bohoslužby. 
Praktická doporučení pro náhodné návštěvníky: Do cizích kostelů raději nechoďte. A když už není zbytí, zdržujte se raději po celou dobu bohoslužeb vzadu za lavicemi; nějaká místní babička se může klidné objevit až po svatém přijímání. Jenom dávejte dobrý pozor, abyste nepřekáželi v jedné z následujících kritických zón: 
a) u kropenky se svěcenou vodou 
b) u kasičky na potřeby kostela a na Charitu 
c) u stolku s časopisem Světlo, Katolickým týdeníkem a jinou osvětovou literaturou 
d) u stolku s obětními dary 
e) u sochy Matky Boží sedmibolestné, u P. Marie Lurdské, u Božského Srdce Páně, u svatého Josefa, Antoníčka, Terezičky, Tadeáška, případně u dalších lokálních přímluvných favoritů. 
U nástěnek s duchovními texty nebo s rozpisem aktivit farnosti stát můžete, většinou je nikdo nečte.

Pravidlo 5. 
Lavice jsou většinou konstruovány tak, aby v nich nedalo pohodlné ani sedět, ani klečet. 
Má to dva skryté důvody: 
a) věřící si tak odpykává něco z časných trestů za své hříchy 
b) při delších homiliích nelze usebraně podřimovat.
Vysvětlující komentář církevního historika: 
Tradice praví, že kostelní lavice byly vynalezeny a povinné zavedeny do kostelů již za dob prvotní církve, a to jako bezpečnostní opatření kvůli snížení úrazovosti při bohoslužbách. Stalo se tak poté, kdy při vyčerpávajícím kázání apoštola Pavla v Troadé jistý mladík usnul a vypadl z okna, takže ho svatý Pavel musel křísit z mrtvých. Ze strany vedení církve vzešla tehdy obava, že průměrný pan farář by si možná tak dobře neporadil, a tak byly zkonstruovány a plošně zavedeny první zoufale neanatomické kostelní lavice (zhruba takové, jaké je známe dnes).
Pravděpodobnější varianta pozdějšího data přičítá vznik podoby dnešních lavic době vrcholného rozmachu španělské inkvizice v 16. století: Při emotivně náročných plamenných barokních kázáních a při nádherných mnohahodinových pompézních církevních bohoslužbách v latině dokázaly pouze ostré výčnělky lavic udržet prosté věřící v bdělém stavu a ve stále vzrůstajícím eschatologickém napětí. 

ZÁVĚR: 
Reforma v uspořádání sakrálních interiérů 
Z výše uvedených zákonitostí lze vyvodit pro církev třetího tisíciletí některá zásadní opatření: 
a) přední lavice zrušit a posílit jimi zadní voje 
b) střední části lavic vypustit úplné 
c) ideálním bohoslužebným prostorem budoucnosti by mohla být tudíž KLOUBOVÁ TRAMVAJI!! 

Autor příspěvku předkládá k uvážení, zda by nebylo vhodné projednat tento návrh v plenárních sněmovních kroužcích ve všech diecézích Čech a Moravy. 
(Charismatická společenství by jej zatím mohla alespoň rok promodlovat, aby to nebyla jen "člověčina"). 

Převzato z www.hostyn.cz