Jedná se o výňatek z knihy Katechismus andělů, který knižně připravili a vydali v roce 2007 benediktinští mniši ve francouzském Le Barroux nedaleko Avignonu. Katechismus andělů vyšel ve Francii s církevním schválením. Katechismus katolické církve se souvisle věnuje tématu andělé v článcích 328–354.
Jde o Izaiášovo vidění, které podle tradice zobrazovalo hřích Satanův:
Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky
synu! [...] A v srdci sis říkal: „Vystoupím
na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží
hvězdy, [...]. Vystoupím na posvátná návrší
oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“
Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!
(Iz 14,12–15)
Ne, také další andělé z pýchy odpadli, a poněvadž věřili, že je slučitelné s jejich
dokonalostí mít za vládce jednoho z nich, nechali se zaslepit do té míry, že ve svém ďábelském odboji hledali prostředek k naplnění této své ambice. Ihned souhlasili s vinou Satana spíše než s onou tajemnou Boží nabídkou, která od nich vyžadovala překonat sebe sama, avšak skrze milosti.
Hřích andělů tedy na prvém místě spočíval v tom, že se pro svou vlastní krásu pyšně pokládali za poslední cíl; pak v tom, že zakoušeli závist vůči Bohu, poněvadž jeho transcendence a jejich závislost na něm je zastiňovala, a nakonec v tom, že žárlili na štěstí lidí, o tolik níže postavených než oni, ale s příslibem veliké slávy. „Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt.“ (Mdr 2,24)
Bůh dopustil tento pád ne proto, že by chtěl zlo (Bůh nechce nikdy zlo), ale protože dopouští určité zlo jen proto, aby se mohlo uskutečnit dobro, jehož existence závisí od tohoto zla a které svou dokonalostí předstihuje všechnu zlobu, již nechává působit. Je to tak jako o velikonoční Svaté noci, při Exsultet, kdy se Církev raduje z Adamova hříchu, ne kvůli němu, ale
protože nám tento hřích zasloužil Vtělení našeho Pána Ježíše Krista: O felix culpa,
quae talem ac tantum meruit habere Redemptorem. („Ó šťastná vina, která si zasloužila mít tak vznešeného a velikého Vykupitele.“) Aby zde byla tato nádherná manifestace Boží lásky, jakou je smrt našeho Pána na kříži, nechtěl Bůh zabránit chybám lidí, pro něž se stala vykoupením.
Ne, démon zajisté existuje, ale je to Boží stvoření a je Bohu poddán: tuto pravdu chce dát Starý zákon najevo, když píše, že Bůh sesílá zlo. V Bohu není žádné zlo. Ale je velmi důležité zdůraznit, že Bůh, když dopouští zlo, není nikdy přemožen svým tvorem, třebaže zlým. Je to samotný tvor, který kazí sám sebe. Přirozenost démona a jeho intelektuální schopnosti značně překračují ty naše. On svou zlovolnou činností působí proti lidem. Především usiluje o to, aby přivedl naše těla a duše do věčného zatracení. V očekávání posledního soudu dovoluje Bůh ďáblovi, aby obcházel jako řvoucí lev a hledal, koho by pohltil (srov. 1 Petr 5,8). To je pravda Boží a katolické víry. Samotní démoni slouží tedy milosrdným záměrům Pána: pokušení dává lidem příležitost dokazovat Bohu svou lásku, když zdatně bojují proti těmto mocnostem v prostoru, které mohou jen štěkat a kousnou ty, kdo se k nim neopatrně přiblíží. Nikdy nebudeme pokoušeni nad naše síly. Bůh to nedopustí. V každé zkoušce opakujme se svatým archandělem Michaelem: „Kdo je jako Bůh?“
Přeložili ing. Antonín Džbánek
a P. Štěpán M. Filip OP
převzato z týdeníku Světlo
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.