Katolík a Panna Maria

Od protestantů slýcháváme, že mariánská úcta je nebiblická. (Pomiňme zde nyní otázku, co tímto termínem „nebiblická“ protestanté vlastně myslí, a že celá katolická víra je biblická, ovšem v katolickém chápání Božího Zjevení.) Proto se při styku s nimi někdy my katolíci jaksi stydíme přiznat se ke své Matce a z falešného ohledu o ní nemluvíme nebo nevyjadřujeme svou lásku k ní vnějším způsobem. Tento postoj pak někdy proniká i do našeho osobního života víry v rámci katolické církve. Z druhé strany se můžeme setkat i s určitými osobnostmi protestantského světa, které velmi specifickým způsobem, často velmi blízkým katolickému chápání, vyjadřují svůj vztah k Bohorodičce. Např. protestantský pastor židovského původu R. Wurmbrand měl v komunistickém vězení v Rumunsku zvláštní zážitek, při kterém si uvědomil, že „Marie všechno vidí“ a komentoval to slovy: „Byl to pravý opak toho, co jsem si o matce Pána myslel … Je to divné, zdaleka mne to nepohoršuje, cítím se velice dobře a vím, že je to tak.“ (R. Wurmbrand,Vězeňské zdi kdyby promluvily, s. 43n.)

Když Ježíš umíral na Golgotě, řekl učedníkovi (Janovi): „Hle, tvá matka.“(J 19,27) Slova adresovaná v tomto konkrétním historickém okamžiku Janovi, byla však také určena každému Ježíšovu učedníkovi, každému křesťanovi. Neobstojí názor, že zde Ježíš chtěl především vyřešit materiální starosti své matky a že šlo o to, aby ji Jan přijal do svého domu, aby měla kde bydlet. Písmo sv. praví, že ji přijal „eis ta idia“ (ř.),„in sua“ (lat.), tedy doslova „do sebe“, do svého nitra. Proto papež Benedikt XVI. vyzývá: „Stejně jako svatý Jan ji přijměme no nitra svého vlastního srdce“ (Homilie, 15. 5. 2005). „V Janově osobě označil za její děti všechny lidi … To byla poslední slova Synova k ní! Posledních pokynů, které nám dávají drazí ve chvíli smrti, si hluboce vážíme a nikdy nám nevymizí z paměti.“ (Sv. Alfons M. de Liguori).

Kdo se Ježíše rozhodl následovat, nemůže to činit bez pomoci Jeho Matky, kdo se zrodil z vody a Ducha a je Božím dítětem, nemá jen Otce – Boha, ale také Matku – Pannu Marii. Ježíš byl prvorozeným synem Panny Marie podle těla, my jsme jejími druhorozenými dětmi podle ducha. A nejsme na tom tak, jako dítě v dětském domově, které sice matku má, ale ta ho možná nemiluje a ono ji osobně nezná. Matka Maria miluje všechny lidi a všichni ji mají poznat a opětovat jí svou lásku. Proto zdůrazňují učitelé církve a světci, že kdo nectí Pannu Marii, je v nebezpečí věčné záhuby, a že „kdo miluje Marii, setrvá“ v Boží milosti (sv. Jan Berchmans).

Proč je tak důležité, aby každý katolík přijal Pannu Marii jako svou matku? Jde o samou podstatu vnitřního života. Pokud má v nás žít a růst Kristus, není to možné bez Jeho matky. Jako ona Ho počala a zrodila, tak to stále činí v lidských duších. Sv. Ludvík Maria de Montfort  říká, že nelze Ježíše od Marie oddělit a jelikož jsme údy Kristovými, musela nás ona zrodit, protože žádná matka nerodí jen hlavu, ale celé tělo. Ona má za úkol „formovat v nás Krista“, ona je „forma Dei“. Proto sv. Ludvík mluví nejen o přijetí Panny Marie za svou Matku, ale ještě radikálněji o „otroctví Panně Marii“. Po něm tuto myšlenku rozvinul a ještě hlouběji vtělil do praktického života především sv. Maxmilián Maria Kolbe. (Otroctví Panně Marii však žili mnozí další světci a světice již před sv. Ludvíkem a po něm. Z mnohých jiných osobností moderní doby můžeme připomenout především Martu Robin a papeže Jana Pavla II., kteří také žili v tomto duchu.) Otroctví, chápané v pozitivním slova smyslu, je zde úplné odevzdání se Boží Matce, bez výhrad. Není to jen postoj služebníka, který má stále jistou autonomii svého osobního života, má svůj majetek a očekává odměnu za svou práci. Otrok zcela patří svému Pánu (Paní), nečeká odměnu a nemá nic svého, ani v řádu vnějším, hmotném, ani v řádu milosti. Sv. Ludvík říká, že pokud se takto odevzdáme Neposkvrněné, jistě dojdeme ke spáse a ona nás přetvoří v světce a „apoštoly posledních časů“. Protože je Neposkvrněná a úplně vydaná Bohu, nechce nic, jen to, co chce On, a proto se nemusíme ničeho obávat. Nepovede nás žádnou falešnou cestou. A protože má moc nad Satanem a jeho nohsledy, má moc uchránit a rozmnožit v nás Boží milost.

Proto je pro katolíka, který chce žít plně svou víru a chce dojít spásy, nutné žít v synovské poslušnosti a oddanosti Panně Marii. Tento vnitřní postoj se má také projevovat vhodným způsobem navenek, v měsíci květnu především účastí na májových pobožnostech. Ty sice patří „pouze“ do tzv. lidové zbožnosti, nicméně jsou výrazem plně katolického postoje lásky a úcty k Boží Matce, a kdo nectí Matku, nectí ani Syna. Kdo ji však správným způsobem ctí a miluje, pro toho platí tato prorocká slova: „Namísto otců budeš mít syny, učiníš je velmoži po celé zemi. Tvé jméno budu připomínat po všechna pokolení; proto ti národy budou vzdávat chválu navěky a navždy.“ (Ž 45,17-18)

P. František L. Juchelka

Převzato z http://cirkev.wordpress.com