Může být katolík liberálem?

U části katolíků je populární názor, že jisté formy liberalismu jsou v souladu s naukou církve. Tyto osoby neopomenou zdůraznit, že nepodporují liberalismus ve sféře morální nebo světonázorové, pouze jeho zásady týkající se vztahu náboženství a státu považují za správné a neodporující katolickému učení, protože prý jde o svobodu člověka. Stát musí být údajně „laický“, což znamená v řeči liberalismu zcela nenáboženský. Katolík prý se má v soukromém životě řídit naukou církve, naveřejnosti ale musí dopřát ostatním možnost chovat se podle jiných kritérií, i když jsou v rozporu s Desaterem.

Stanovisko učitelského úřadu církve
Jedním z argumentů, jaký stoupenci smíření katolicismu s liberalismem používají, je teze, že odsouzení liberalismu magisteriem církve v 19. a 20. stol. bylo vyvoláno agresivním antiklerikalismem části tehdejších liberálů, který prý dnes již neexistuje. Jinými slovy: To, co bylo odsouzeno jako „liberalismus“, má jen velmi málo společného se skutečnými dnešními liberálními idejemi.
Jaký máme zaujmout postoj k tomuto argumentu? Je pravda, že leccos z toho, co se nazývalo v 19. stol. liberalismem, už neodpovídá současnému významu tohoto slova. To ale nic nemění na faktu, že mnoho idejí, k nimž se dnešní liberálové hlásí, byly učitelským úřadem církve jasně a jednoznačně odsouzeny. Připomeňme si alespoň
některé:
1. Lev XIII. v encyklice „Immortale Dei“ napsal: „To, co je v rozporu s pravdou a ctností, nelze stavět na odiv lidem před oči a tím spíše ne podporovat zákonem...“ Liberálové však i dnes říkají, že i zvrhlé názory mají právo být legálně a beztrestně
hlásány.
2. Tentýž papež v jiné významné encyklice „Libertas“ píše: „Zhoubné doktríny, nejsmrtelnější nákaza rozumu, kazící srdce a mravnost, musí být tvrdě potírány veřejnou mocí ve jménu spravedlnosti, aby bylo zastaveno zlo, které se šíří k záhubě společnosti...“ Liberálové však učí, že všechny deviace a projevy nemravnosti musí mít garantovanou svobodu tak dlouho, dokud nenaruší svobodu těch, kteří je odmítají.
3. Papež Pius XI. v encyklice „Casti connubii“ zase učí o mimomanželských sexuálních vztazích včetně homosexuálních, které liberálové považují za součást lidské svobody, následovně: „Zákonná moc má právo zakázat takové hanebné svazky, které se protiví zdravému rozumu a lidské přirozenosti.“ Liberálové naopak učí, že stát nemá právo zakazovat jakoukoliv formu mimomanželského sexu dospělým osobám, jestliže se pro něj rozhodnou svobodně a dobrovolně.
4. Současný Katechismus katolické církve zase v čl. 2354 uvádí: „Občanské zákony mají zabránit výrobě a rozšiřování pornografického materiálu.“ Nynější obhájci liberalismu však tvrdí, že státu a zákonu nic do toho není, jestli někdo produkuje a šíří pornografii, stačí prý jen, když nikoho nenutí, aby se proti své vůli na ni díval.
5. Kompendium Katechismu katolické církve v čl. 494 zase říká: „Civilní moc má povinnost vytvářet prostředí příznivé mravní čistotě a zakázat příslušnými zákony propagaci aktivit proti čistotě...“ (těmito aktivitami jsou výše v Kompendiu označeny sexuální promiskuita, manželská nevěra, onanie, prostituce, pornografie a homosexuální činy). To je v absolutním rozporu s liberálním stanoviskem, které hlásá, že propagace žádného z těchto skutků nesmí být zakázána zákonem a tyto činy musí být beztrestné i tehdy, když jsou páchány veřejně.
6. Papež Jan Pavel II. v encyklice „Evangelium Vitae“ píše, že eutanazie má být zákonem zakázána i tehdy, kdy si ji pacient při plném vědomí dobrovolně žádá (čl. 65). Liberálové však požadují pravý opak.

Uvedené výroky učitelského úřadu církve mají pevnou oporu v Písmu svatém. Tam, ve Starém i Novém zákoně, je na mnoha místech řeč o povinnostech vládců prosazovat morálku podle Desatera Božích přikázání a trestat zlo.

Z toho samozřejmě neplyne, že všechny zlé skutky musí být trestány stejným způsobem, okolnosti si někdy dokonce vyžadují trpět některé méně závažné delikty, aby se předešlo většímu zlu. Vždycky ale musí jít o pouhou toleranci z nezbytnosti, nikdy ne o souhlas se zlem, o prosazování „práva na ně“ a povolení jeho propagace. Realisticky viděno však v dnešním světě téměř neexistuje stát, jehož legislativa by byla v souladu s Desaterem a katolickou etikou. Jako katolíci musíme v tomto světě žít, nemůžeme se odstěhovat na jinou planetu. Vždycky ale bude morální povinností katolíků, především katolických politiků, usilovat o změnu zákonů podporujících nemravnost.

Jestliže např. americký viceprezident Biden, typický katolík hlásící se k liberalismu, tvrdí, že soukromě je ve smyslu nauky církve proti potratům, ale jako politik je veřejně musí podporovat, protože jejich zákaz by omezoval svobodu jiných, pak je to z jeho strany těžká hereze a zrada Kristova evangelia. V tom tkví zásadní nesoulad mezi katolickou naukou a liberalismem.
Z toho tedy vyplývá, že ani Písmo svaté, ani nauka církve, ani samotný zdravý rozum neposkytují žádný důvod k tomu, aby atolík mohl být současně i liberálem. Kdo je věrný katolické nauce a učitelskému úřadu církve, musí liberalismus odmítnout jako blud.

Miroslav Salwowski, Žródlo 13. 6. 2010,
zkrácený překl. -kb-

Immaculata 1/2011