Vyvěšuji tu články, odkazy, zajímavosti, jež jsou z mého hlediska podstatné. Ale nejen to, trochu humoru taky :)

Padělek zvaný Týden modliteb za jednotu křesťanů

19. 1. 2016 22:20

Od 18. do 25. ledna probíhá v Římě, ale nejen tam, tzv. Týden modliteb za jednotu křesťanů. Pokud srovnáme pokoncilní oslavy tohoto týdne s jeho původním posláním, zjistíme, že jsou na hony vzdáleny tradiční nauce Církve.

Původní účel: obrácení a návrat do pravé Církve

Každoroční Týden modliteb za jednotu křesťanů je nový název pro to, co se dříve jmenovalo Oktáv jednoty s Petrovým stolcem.

Zmíněný Oktáv zavedl otec Paul Francis Wattson, zakladatel Bratří smíření, a získal pro něj souhlas papeže sv. Pia X.

Otec Wattson, bývalý anglikán, který se obrátil na katolickou víru, se rozhodl, že oktáv bude začínat 18. lednem, tj. na svátek Nastolení sv. Petra v Římě, a končit 25. ledna, tedy svátkem Obrácení sv. Pavla apoštola. Jednalo se o veřejnou událost, během níž probíhaly modlitby za obrácení nekatolíků a jejich návrat do pravé Církve Ježíše Krista, církve katolické.

V roce 1958, k padesátému výročí Oktávu jednoty s Petrovým stolcem, přední morální teolog otec Francis Connell ve svém proslovu uvedl: „Tento oktáv, tedy období osmi dnů, je zejména zasvěcen modlitbám […], aby všichni lidé poznali, že katolická církev je jedinou náboženskou organizací, kterou Bůh ustanovil jako cestu k spáse pro veškeré lidské pokolení."[1]

Oktáv i nadále každým rokem probíhá, a to nejen v Římě, ale i na dalších místech po celém světě, přičemž, jak již bylo řečeno, dostal nové jméno: „Týden modliteb za jednotu křesťanů“. Po II. vatikánském koncilu se bohužel zvrhnul do osmidenního pankřesťanského festivalu falešné lásky, během něhož se katolíci, pravoslavní schizmatici a různí protestanti modlí za blíže neurčenou „jednotu křesťanů“. Modlí se rovněž za nějaký všem vyhovující zdánlivě křesťanský úmysl, který je povětšinou čistě lidský. Je to přehlídka ztráty smyslu pro skutečnost, protože účastníci oslavují jakousi jednotu, která však neexistuje, a představují ji světu jako výraz křesťanské shody.

Oktáv jednoty s Petrovým stolcem

Původní Oktáv jednoty s Petrovým stolcem měl rok co rok stejné téma: obrácení a návrat nekatolíků do jediné pravé Církve Ježíše Krista. Každý den oktávu byl věnován modlitbě na nějaký určitý úmysl a tyto úmysly byly až do II. vatikánského koncilu každého roku stejné. Modlitební úmysly původního Oktávu jednoty s Petrovým stolcem jsou následující:

  • 18. leden, svátek Nastolení sv. Petra v Římě: Aby se všechny „jiné ovce“ vrátily do jednoho ovčince Petrova.
  • 19. leden: Aby se východní odštěpenci [tj. schizmatici] vrátili do jednoty s apoštolským stolcem.
  • 20. leden: Aby se anglikáni podřídili autoritě Kristova Náměstka.
  • 21. leden: Aby luteráni a další protestanti v Evropě našli zpět cestu do Církve svaté.
  • 22. leden: Aby se křesťané v Americe stali jedním v jednotě s Petrovým stolcem.
  • 23. leden: Aby se odpadlí katolíci vrátili zpět ke svátostem.
  • 24. leden: Aby se židé obrátili.
  • 25. leden, svátek Obrácení sv. Pavla apoštola: Aby byl svět získán pro Krista[2] [případně se také uvádí: „Aby se celý pohanský svět obrátil.“[3].

V úmyslech a jednotlivých cílech původního Oktávu jednoty s Petrovým stolcem není nic nejasného. Je to nezastřený pravý katolický duch papežů od dob Kristových až do roku 1958. Slovem i činem zde najdeme vyjádřeno pevné učení Církve ohledně jednoty křesťanů, které shrnul papež Pius XI. ve své encyklice Mortalium animos z roku 1926, kde čteme: „… jednota nemůže vzniknout jinak než z jednoho učitelského úřadu, jednoho pravidla víry a z jedné víry v Krista. […] Jednota křesťanů se totiž nedá uskutečňovat žádným jiným způsobem než usilováním o návrat disidentů k jediné pravé Církvi Kristově, od níž tito nešťastníci kdysi odpadli.“[4]

Předkoncilní Oktáv jednoty s Petrovým stolcem dokonale odpovídá katolickému učení vyjádřeného papežem Piem XII.: „V žádném případě nesmí se přejít mlčením nebo víceznačnými slovy zastřít to, co říká katolická nauka o pravé podstatě a stupních ospravedlnění, o ústavě Církve, o prvenství pravomoci římského papeže a o návratu odloučených k pravé Církvi Kristově jako jediné cestě k jednotě.[5]

Nový program

Pokoncilní Týden modliteb za jednotu křesťanů oproti tomu odstranil katolický obsah. Zůstala jen prázdná skořápka naplněná ekumenickým suchopárem.

Týden je nyní společně připravován Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Světovou radou církví.

V duchu pokoncilní kreativity se téma Týdne každého roku mění.

Tak například tématem pro rok 2010 bylo „Vy jste svědky těch věcí“ [Lk 24, 48]. Jednalo se o oslavu stého výročí prvního ekumenického setkání protestantů v Edinburghu roku 1910, tedy události, která je považována za počátek moderního ekumenického hnutí.

Téma pro rok 2009 znělo „Budou v tvé ruce jedním celkem“ [Ez 37, 17]. Stalo se tak na podnět Korejců a účelem bylo modlit se za problémy, kterým čelí.

Tématem pro rok 2008 se stalo „V modlitbách neustávejte“ [1 Te 5, 17]. V příručce Papežské rady pro jednotu křesťanů k tomu čteme: „Pro některé je cílem viditelná jednota, sjednocující církve ve společném vyznání víry, bohoslužbě a svátostech, svědectví, vedení a organizaci. Jiní spíše hledají ‚usmířenou rozmanitost‘, kdy existující církve spolupracují na přinášení společného svědectví světu. […] Modlitba za jednotu křesťanů je v tomto kontextu velmi podnětná. Jejím důsledkem je změna osobní i konfesní identity. To nakonec znamená, že se vzdáváme svého způsobu hledání jednoty a soustředíme se na to, co pro svůj lid chce Bůh. […] Rozjímání pro osm dní modliteb za jednotu, která předkládá tato brožura, vychází z předpokladu, že modlitba za jednotu křesťanů a duchovní ekumenismus jsou základem všech dalších snah v hledání jednoty mezi křesťany.“[6]

Než budeme pokračovat dál, povšimněme si zvláštního slovního spojení „hledání jednoty“. Protestanti je snad mohou užívat oprávněně, ale katolíci?

Katolíci nehledají pravdu, ani jednotu. Nehledáme něco, co už máme. Jakožto katolíci máme díky milosti Boží pravdu a jednotu. Naší povinností je s láskou zvát nekatolíky do jediné pravé Církve, založené samotným Pánem Ježíšem Kristem, jejímž znakem je mj. jednota. Tuto pravdu lze ukázat na události z počátku dvacátého století.

V roce 1919, tedy v době, kdy se začínalo mezi protestanty rozvíjet ekumenické hnutí, byl papež Benedikt XV. vyzván, aby se k němu rovněž připojila katolická církev. Papež to zdvořile odmítnul. Vysvětlil, že ačkoli je jeho nejhlubší touhou, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř, tak se katolická církev nemůže připojit k ostatním v hledání jednoty. Jelikož Kristova Církev, jak řekl, už jedna je a nesmí vyvolat zdání, že hledá sama sebe nebo svou vlastní jednotu.[7]

Je tedy zcela nemístné používat slovní obrat „hledání jednoty“, který bohužel nacházíme v mnoha vatikánských ekumenických dokumentech, jelikož tím vzniká u katolíků i nekatolíků dojem, že jednoty Církve ještě nebylo dosaženo. Termín „hledání jednoty“ má protestantský původ a je katolickému chápání zcela cizí.

Nové modlitební úmysly

Každým rokem jsou v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů stanoveny i úmysly související s jeho hlavní myšlenkou. Tyto úmysly nemají nic společného s obrácením a návratem nekatolíků do jediné pravé Církve, ale odpovídají čistě mezikonfesijnímu přístupu.

Minulý rok, tedy v roce 2010, bylo např. tématem Týdne „Vy jste svědky těch věcí“, přičemž modlitební úmysly zněly následovně:

  1. den: chválit toho, který nám dává dar života a vzkříšení;
  2. den: poznávat, jakým způsobem lze příběh své víry předávat druhým lidem;
  3. den: rozpoznávat Boží působení ve svém životě;
  4. den: vzdávat díky za obdrženou víru;
  5. den: vyznávat Kristovo vítězství nad utrpením;
  6. den: usilovat o stále větší věrnost Božímu slovu;
  7. den: růst ve víře, naději a lásce;
  8. den: poskytovat pohostinství a učit se je přijímat [což připomíná více Gutha-Jarkovského než cosi náboženského].

Pokud si rok za rokem pročítáme program Týdne modliteb za jednotu křesťanů, pak tam nacházíme pouze nabídku takovýchto a podobných úmyslů a rozjímání. O modlitbách za „návrat ‚jiných ovcí‘ do jednoho ovčince Petrova“, nebo obrácení a návrat schizmatiků, anglikánů, luteránů a „dalších protestantů v Evropě“ do pravé Církve nemůže být vůbec řeči. Už tam nejsou modlitby, „aby se křesťané v Americe stali jedním v jednotě s Petrovým stolcem“, prosby za obrácení židů nebo celého pohanského světa ke Kristu a jeho Církvi, jak tomu bylo dříve.

Zvítězil nový ekumenický program, který neusiluje o obrácení nekatolíků, ale sbližování katolíků s nekatolíky.

Onen nový přístup odráží i téma Týdne modliteb za jednotu křesťanů 2011: „Sjednoceni v učení apoštolů, společenství, lámání chleba a modlitbě“ [Sk 2, 42]. Jednotlivé z osmi dní jsou postupně zasvěceny následujícím rozjímáním: jeruzalémská církev; mnoho údů v jednom těle; věrnost apoštolskému učení nás sjednocuje; sdílení, projev naší jednoty; lámat chléb naděje; modlitbou posíleni k činům; žít víru ve vzkříšení; a pověřeni službou smíření.

A opět: katolíci a nekatolíci nejsou mnohými údy v jednom těle, nekatolíci nejsou věrni apoštolskému učení a katolická eucharistie, v níž je přítomen Kristus s celým svým božstvím i lidstvím, je něčím naprosto jiným než protestantský chléb sloužící k připomínce večeře Páně, byť by se z citovaného dokumentu zdát, že rozdíly jsou pouze zdánlivé.

Z uvedeného je zcela jasné, že pokoncilní Týden modliteb za jednotu křesťanů je padělkem. Padělkem původního Oktávu jednoty s Petrovým stolcem i celého poslání, které Kristus svěřil své Církvi.

Pán Ježíš svým apoštolům přikázal, aby „šli a učili všechny národy“ a přivedli všechny lidi do jediné pravé Církve, kterou Kristus založil. Ekumenismus dělá pravý opak. Přední teolog otec Edward Hanahoe si už v roce 1959 stěžoval, že výsledkem dnešního ekumenismu je „upevňování stavu odloučení a udržování lidí spíše mimo Církev, než aby do ní byli přiváděni“.[8] Tím jsou duše nekatolíků ponechány ve velkém nebezpečí.

Současné ekumenické aktivity v katolické církvi stavějí na klamné jednotě, která odsouvá pravdu, tedy katolickou nauku, na vedlejší kolej. Svaté oficium za panování blahoslaveného papeže Pia IX. v roce 1865 potvrdilo, že jednota musí být založena pouze na pravdě, tj. plném učení Církve, přičemž anglikánské unionisty svého času varovalo: „… musíte dbát toho, abyste ve snaze o dosažení jednoty nesešli z cesty.“[9]

Anglický kardinál Henry Edward Manning k tomuto prohlášení poznamenává: „… jak Svaté oficium potvrzuje, není žádné jednoty bez pravdy. Pravda první, jednota následně; pravda je základ, jednota výsledek. Převrátit tuto posloupnost věcí by znamenalo popřít božský řád. Jednota Babylónu skončila zmatením; jednota letnic sloučila všechny národy v jednom Těle a jedné nauce víry. […] Pouze pravda plodí jednotu.“[10]

Dnešní ekumenismus v podání Týdne modliteb za jednotu křesťanů bohužel potvrzuje již zmíněná slova otce Hanahoa o tom, že vede k „upevňování stavu odloučení a udržování lidí spíše mimo Církev, než aby do ní byli přiváděni“.

Modleme se, aby opět získal svého původního katolického ducha, ducha, který z lásky k nekatolíkům usiluje o jejich obrácení a návrat do pravé Církve Kristovy, a tím i o jejich sjednocení v pravdě.

John Vennari

 

Převzato z Catholic Family News, prosinec 2010.
Zkráceno a po dohodě s autorem mírně upraveno.
Přeložil Mikuláš Spurný.

Vyšlo v Te Deum 1/2011.

 

[1] P. Francis Connell CSSR, „That All May be One“ in: One Fold: Essays and Documents to commemorate the Golden Jubilee of the Chair of Unity Octave, 1908–1958, str. 38–39. Graymoor 1959.

[2] One Fold, str. 69.

[3] Ibidem, str. 67.

[4] Pius XI., Mortalium animos. Zvýraznění J. V.

[5] Ecclesia catholica. Instrukce nejvyšší kongregace Sv. oficia ze dne 20. 12. 1949 o „ekumenickém“ hnutí.

[6] Viz www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/weeks-prayer-doc/rc_pc_chrstuni_doc_20070710_week-prayer-2008_en.html. V českém překladu na internetových stránkách Ekumenické rady církví v ČR je použito sousloví „snahy o jednotu“. Nicméně v materiálech Papežské rady pro jednotu křesťanů je uvedeno „hledání jednoty“, a to v jazyce anglickém, francouzském, španělském a portugalském. – Pozn. překl.

[7] Catholic Encyclopedia for Home and School, sv. 3, str. 670. New York 1965.

[8] One fold, str. 121.

[9] Quod vos, ASS, 667.

[10] Mons. Henry Edward Manning, England and Christendom. Londýn 1867. Cit. in: P. Edward Francis Hanahoe, Catholic Ecumenism, A Dissertation, str. 65. Washington 1953.

----------------------------

Převzato z TeDeum.cz

Zobrazeno 2845×

Komentáře

dromedar

S některými dílčími body bych mohl opatrně souhlasit, s mnoha dalšími v žádném případě, ale nechci zabředávat do polemiky.

Autora a třeba i zde přítomného "otiskovatele" nebo nadšených čtenářů bych se zeptal, jestli považují za možné, aby se křesťané katoličtí a nekatoličtí modlili za jednotu společně, a jak by takové modlitby mohly vypadat.
Protože nepopiratelný posun v katolickém formulování obsahu Týdne modliteb za jednotu, v článku tvrdě kritizovaný, je spojen s přechodem od modlitby "bez nich za ně" k modlitbě "s nimi společně".

sirius

Na co usilovat o jednotu? Každý si říká svou pravdu a je přesvědčený, že ta jeho je univerzální. Tomu se nedá nic vytknout, taková je vlastnost lidského myšlení. Jen z toho vychází najevo, že lidé si spolu nejsou schopni skutečně porozumět. Vždycky to budou jen "my" a "oni", žádná skutečná jednota neexistuje.

Jak ale potom může existovat nebe, které v pravé jednotě spočívá?

Pokud to člověk bere tak, že "my" jdeme správnou cestou a všichni ti druzí jdou cestou záhuby, je pak velmi nejisté pro člověka, aby dosáhl spásy, že je lepší, když člověk vůbec nevznikne.

Proto jsem hrdý na to, že nikdy nebudu mít děti, které by musely trpět v tomhle hnusném světě, obávat se o svou spásu a řešit sra*ky typu jestli patří do té správné škatule.
Vyžerte si to tu sami (smajlík s prostředníčkem).

Vojta Krejzar

dromedar: Přiznávám, že nejsem schopen upřímně a dokonale odpovědět na tuto otázku. U Boha je možné vše, jenomže pokud se chceme společně za jednotu modlit, musí mít všechny strany toto pojetí jednoty stejné. Pojetí v dnešní ekumenické praxi se ale neslučuje se základní pravdou katolické víry, tedy že Katolická církev je tou, kterou založil Kristus, a ona jediná může být výsledkem ekumenických snah. Vzhledem k nekatolíkům to zní skutečně nemilosrdně, ale uvědomme si, že tohle je popravdě součást naší víry! Žádný jiný výsledek nemůžeme připustit. Dosavadní pojetí modliteb ale přineslo to, že katolická církev v tomhle pošlapala své katolictví a vzbuzuje tak dojem, že vlastně nevíme, jestli je katolická církev ta pravá...

dromedar

"pokud se chceme společně za jednotu modlit, musí mít všechny strany toto pojetí jednoty stejné." Proč? Nevidím k tomu důvod. Východisko takových modliteb je společné: palčivé vědomí, že realita dnešního křesťanstva, institucionálně a věroučně roztříštěného, se neshoduje s tím, jak chtěl církev Kristus. To, že každý má jinou představu, jak by ta kýžená jednota měla nebo mohla vypadat, přeci vůbec nebrání společné prosbě o překonání ne-jednoty.

Vojta Krejzar

Ano, tak to také chápu, že obě strany vnímáme bolest současného stavu a máme potřebu jakéhosi cíle, jehož základní myšlenka je v podstatě stejná. Nicméně způsob jeho dosažení se v představách zúčastněných může lišit. Upřímná společná modlitba tedy znamená vzdát se osobního pohledu na možné řešení nejednoty, a přenechat je zcela na Kristu. Problém je v tom, že katolická nauka nám již řešení od samého počátku předkládá a my jsme tím pádem vyzváni k jejímu relativizování. A tak jedna část katolíků je přesvědčena o pravosti své víry, druhá podlehla dnes moderní "pochybnosti" a jen tajně doufá, že Kristův plán jednoty je skutečně takový, jak jej vykládá katolická církev, a další části katolíků je to úplně jedno a tím se podílejí na zbudování nové "církve", která už ale nebude Kristova.

dromedar

"Problém je v tom, že katolická nauka nám již řešení od samého počátku předkládá"
Otázka pro vyjasnění pozic: Bylo v souladu s tím "od samého počátku předkládaným řešením", když papež Pavel VI. zrušil exkomunikace vážící se k Velkému východnímu schismatu z r. 1054?

Vojta Krejzar

Pavel VI. už jednal v duchu toho nového nasměrování církve. Možná, když uvážíme, že exkomunikace má velmi nepřátelský akcent, jeví se mi to jako dobrý krok ke smíření. Ale ještě ne k jednotě. Exkomunikace je právně zrušena, ale "exkomunikovaní" jsou z katolické církve v podstatě nadále, protože nejsou součástí. Protože nemůže být jednota, neuznají-li východní církve papeže jako hlavu církve. Já tyhle dějiny podrobně neznám, myslím si však, že papež udělal přátelské gesto, nicméně tím mnoho na věci nezměnil.

StandaPioToman

Ekumenický dialog vede akorát k ústupkům od pravé víry. Neuznávám ekumenické bohoslužby v katolických kostelech. Když už dialog, tak na neutrální půdě a mezi odborníky na teologii. Nemusím snad zdůrazňovat, že cíl tohoto dialogu má být jednota s apoštolským stolcem ve víře a mravech. Návrat od hereze a schizmatu k jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi.

sirius

"cíl tohoto dialogu má být jednota s apoštolským stolcem ve víře a mravech..."

Jen to podle mě cíl dialogu být nemůže, protože takhle to vidí pouze jedna strana dialogu, další většinou sledují jiný cíl. Jenže dialog existuje jen jako vícestranná záležitost. To znamená, že když už dialog je, tak by měl mít explicitně stanovené cíle, na nichž se všechny strany předem shodnou a skutečně je sledují. Jinak by to nebyl dialog, ale spíše sdílené monology. To neznamená, že každá z těchto stran nemůže současně sledovat i své dílčí cíle.

Co má být společným cílem? Podle mě: Porozumět co nejlépe tomu, jak to vidí ostatní strany a udělat vše pro to, aby oni porozuměli mému postoji.

To není v rozporu s katolickou ctností víry.
Kdo má vůli hledat pravdu, má naději ji v takovém dialogu najít.

StandaPioToman

Současnou ekumenickou praxí nelze jednoty docílit. Snad jen s pravoslavnými (viz řeckokatolická církev). Protestanté bohužel ve své teologii popírají řadu článků víry (očistec, nanebevzetí Panny Marie...). To jsou pravdy de fide a máme povinnost jim věřit. V tom spočívá naše jednota, kdo popírá dogma, nemůže v ní setrvat. Je psáno, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh... Uvedu takový příklad. Když jako katolík budu tvrdit, že není očistec, dopouštím se hříchu, jedná se o herezi. Dokonce se na mě bude vztahovat Anathema sit jak říká Tridentský koncil. Už nebudu v jednotě s církví. Zrovna tak protestanté nemohou být v jednotě s církví dokud budou popírat články víry. Ekumenismus nepřináší jednotu.

sirius

Tak otázka je, jestli lze jednoty vůbec nějak docílit. Jak si vůbec jednotu představujete? Že všichni heretici a schizmatici v důsledku naléhavého přemlouvání a dokazování pravd víry zázračně prozří a připojí se ke katolické církvi?

Obávám se, že takhle to nefunguje :)

Obrácení nebo pouhá změna názorů v zásadních životních otázkách se děje na úrovni jednotlivců a zpravidla ne ze dne na den. Pokud chci dát šanci aspoň některým poznat kvalitně to, co je dle mého přesvědčení pravdivé a dobré, pak zvolím postup, který jsem nastínil. Zbytek nechám na působení Božím a na nich samých.

A porozumění názorům druhé strany dialogu může být dobré mj. k odhalení jejich slabých míst.

StandaPioToman

Ze všech nekatolíků, kteří mají plná ústa křesťanského společenství, však nenapadne ani jednomu, aby se podřídil autoritě náměstka Ježíše Krista a naslouchal jeho učení. Prozatím prohlašují ochotu vyjednávat s římskou Církví, ale na stejné úrovni, jako rovný s rovným. Není však pochybnosti, že kdyby jim bylo dovoleno takto vyjednávat, učinili by to s úmyslem dospět k dohodě, jež by jim umožnila podržet staré názory, které jsou příčinou, proč bloudí mimo jediné stádo Ježíše Krista. Je jasné, že Svatý Stolec za těchto okolností se nemůže žádným způsobem účastnit těchto konferencí. Z těchže důvodů se nemohou katolíci zúčastňovat takových podniků a podporovat je. … To by bylo počínání svrchovaně hříšné.
Pius XI.

dromedar

@StandaPioToman Je _všechno_, co kdy prohlásil/napsal nějaký papež, pro jeho nástupce a věřící katolíky od té doby navždy závazné? Pokud ne (samozřejmě, že ne!), bude dobré podívat se, z jak zaměřeného a jak závažného dokumentu je citát vzat, a do jakých byl pronesen okolností.

Podle všeho šlo předně o nějaký konkrétní ekumenický podnik v dané době. Od té doby se vztahy katolické církve a dalších křesťanských církví a církevních společenství posunuly jinam. Jistě ale ne v tom, že by katolická církev "jako rovný s rovným" domlouvala s nekatolíky "laciné unie", jak tím Pius XI. straší.

Chtít vyvozovat z uvedeného citátu, že je pro katolíky dnes "svrchovaně hříšné" účastnit se jakýchkoli ekumenických podniků,

StandaPioToman

No ale kam se vztahy posunuly? Vede to k obrácení protestantů? Církev se vždy snažila potlačovat hereze. Současná praxe ovšem herezi mlčky schvaluje. A přitom je hereze překážka spásy. Už svatý Pavel nekompromisně odsuzuje bludy, následují učitelé církve atd. Proč už se církev bojí nazvat věci pravými jmény jako za starých časů? Už nám snad nezáleží na svatých pravdách?

dromedar

Je jediným legitimním výrazem toho, že někomu záleží na "svatých pravdách", nekonečné opakování odsudků těch, kdo s nimi nesouhlasí? To je bezesporu důležité, když se ještě hraje hra o jednotu církve, a později, když je rozkol dokonán a oba tábory upevňují své pozice. Ale stovky let potom, když se obě strany navzájem více než důkladně odsoudily, už v tom odsuzování jaksi nezbývá moc prostoru pro pokračování a je namístě hledat, co dál.

A "vede to (odsuzování pořád dokola) k obrácení protestantů?" - Na základě několika staletí zkušeností vidíme, že ne.

StandaPioToman

Co dál? Modlit se za jejich obrácení. Asi před dvěma lety jsem se snažil podporovat ekumenismus chozením do jedné protestantské modlitební skupinky. Chtěl jsem se s nimi společně modlit a nezdůrazňovat rozdíly mezi námi. Jak to dopadlo? Jeden se modlil za mě "exorcisus", vyháněl ze mě démona katolicismu. Vlastní zkušenost mi napovídá, že dialog nikam prostě nevede. Věřím, že Pán založil církev katolickou, mimo ní není spásy (de fide). Pravda tak důležitá, že jí nelze přehlížet.

StandaPioToman

Na druhou stranu musím uznat že mír je vždy lepší než válka.

dromedar

"Věřím, že Pán založil církev katolickou, mimo ní není spásy." To já věřím taky. Jenže s církví katolickou věřím, že ač nikdo nedojde spásy mimo ni, je dobře možné, aby došel spásy někdo, kdo není členem jejího viditelného těla - LG 14-17

StandaPioToman

Katechismus katolického náboženství (ten mi doporučil zpovědník) otázka 83: Může být spasen, kdo není v Církvi katolické vlastní vinou? Odpověď: Kdo není v Církvi katolické vlastní vinou, těžce hřeší, a proto nemůže být spasen. Tvrdá slova, že ano? Proto musí být jediný cíl dialogu obrácení a návrat zbloudilců. Nelze také přehlížet učení Tridentského koncilu, který je na rozdíl od II. vatikánského koncilu dogmatický, tedy závazný pro všechny katolíky.

StandaPioToman

Jinak děkuji dromedarovi za reakce.

dromedar

To, že 2VK nevyhlásil žádné dogma, neznamená, že není závazný pro všechny katolíky. Myslet si, že 2VK bylo nezávazné žvanění biskupů a dnešní katolík se musí především řídit svým vlastním (nebo oblíbeným cizím) výkladem Tridentina (protože to, co se opravdu počítá, jsou nakonec jen anathemata), je krásná malá herezička.

Citovaného katechismu se ptám, co to znamená, "nebýt v Církvi katolické vlastní vinou".

StandaPioToman

Mám povinnost věřit článkům víry. Já výroky II. vatik. koncilu uznávám (až na pár drobností - např o islámu), ale nesouhlasím s tím co přišlo po něm. Kam např. zmizela krásná latina? Koncil jí přece potvrdil jako hlavní liturgický jazyk. To je ale odklon od tématu. Vlastní vinou není v Církvi ten, kdo v ní být odmítá. IV lateránský koncil: "Kdo se odlučuje od Církve, odlučuje se od Krista." Mimochodem Tomáškův katechismus vřele doporučuji všem.

dromedar

Řekněme, že mě naši vychovali v nenávisti ke katolické církvi, utvrdila mě v tom postkomunistická škola, ještě tomu pomohl vyšinutý nebo zlý katolický soused, ... a já jsem tak utvrzen v odporu ke katolické církvi prožil celý život a zemřel. Budu hořet v pekle?

StandaPioToman

Takových v naší malé zemičce je. Kdo bude hořet v pekle, ať rozhodne Pán. O nikom nelze s jistotou říct, že hoří v pekle. Myslel jsem kdo v ní být odmítá i přes to, že zjevené pravdy zná. Např. Luther, ten zcela jistě znal velmi dobře církevní učení, ale neřídil se jím, naopak ho napadal bludy. Svedl z cesty mnohé a to by se mělo napravit. Já budu hořet v pekle, pokud zamlčím u zpovědi byť jen jediný těžký hřích, o co hůř na tom jsou ti, kdo zpověď odmítají? Jejich šance na spásu se zmenšují. Musíme dělat vše, aby se do Církve navrátili, zejména se za ně modlit.

dromedar

Všechno bylo tak, jak jsem psal výše, až na to, že jsem vyrůstal v Polsku a absoloval jsem povinnou výuku náboženství po celou povinnou školní docházku, takže církevní učení velmi dobře znám. Budu hořet v pekle?

Luther je totiž dost podobný případ.

StandaPioToman

Znáte učení církve a nechcete v ní být, když víte, že jedině katolická církev má všechny prostředky ke spáse. To pak asi do nebe jít nechcete.

dromedar

Znám učení církve: vím, že církev říká, že má všechny prostředky ke spáse. Ale učení církve, jak jsem v něm byl vyučen, mi připadá jako snůška nerozumných blábolů; náš učitel náboženství pak je naprosto důvěru nevzbuzující osobnost.
Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti žádné nebe neexistuje. Pokud je nějaký bůh, rozhodně to není ten, o kterém celé ty roky plácal zmiňovaný učitel, a ke kterému se modlí moji věřící spolužáci.

Znám učení církve? Odmítám v ní být? Budu hořet v pekle?

dromedar

O pár let později jsem mrtvý, hořím v pekle a vznáším proti Bohu hlasitý protest: co je to za spravedlnost?! Pawol (ten je teď v nebi) měl kolem sebe chytré věřící lidi; já mít takové, uvěřil bych taky. Kdybych byl tak hloupý jako Jacek (taky v nebi), věřil bych všemu, co říkal katecheta, a byl bych teď taky v nebi. Kdybych byl tak intelektuálně líný a oportunisticky přizpůsobivý jako Wojtek (i toho vidím v nebi!), byl bych věřící a praktikující, i když možná jenom proto, abych ve škole a pak v práci neměl problémy ...

Ale já? Nemůžu se ubránit dojmu, žes, Bože, prostě naplánoval můj život tak, abych jednou hořel v pekle. Protožes mě udělal moc náročného na to, abych mohl věřit lacino (jako Jacek a Wojtek), a nedals mi pomoc potřebnou pro to, abych mohl uvěřit zodpovědně (jako Pawlovi).

StandaPioToman

Tři roky katecheze? Zkuste si najít odpověď v Evangeliu. Třeba podobenství o rozsévači. Kam padlo to vaše zrno? Že by na okraj cesty?

StandaPioToman

KKC článek 846 Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často opakovali církevní otcové? Je–li formulováno kladně, znamená, že veškerá spása pochází od Krista–hlavy skrze církev, která je jeho tělem: „Posvátný sněm … na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“

Vojta Krejzar

@dromedar , pověz co myslíš, kdo je vinen tímto stavem tvé duše, který jsi měl v hodině smrti? Kdo nese zodpovědnost za to, že jsi Boha odmítl, ačkoli jsi byl seznámen s učením? Bůh je nejvýš spravedlivý. Po smrti tě bude soudit podle toho, nakolik jsi byl v životě za to zodpovědný ty sám. Toť můj pohled na věc.

dromedar

To znamená, že důležité je, jestli jsem někdy slyšel učení církve. Není důležité, jestli bylo podané chytře nebo blbě, lákavě nebo odpudivě, ani vůbec žádná další okolnost. Slyšel jsem? Slyšel. Rozuměl jsem, co se říkalo? Rozuměl. Odmítl jsem? Odmítl. Tedy budu hořet v pekle.

(A já - teď škodolibý @dromedar, ne ten fiktivní polský kluk, co už hoří v pekle - budu odteď ve špičce jezdit tramvají a metrem a číst nahlas třeba Tomáškův katechismus. Za pár let dostanu do pekla celou Prahu! Slyšeli? Slyšeli. Přijali? Ne. Tak ať hoří!)

Znovu říkám: bůh, který by se smrtelníky účtoval takhle, není spravedlivý.

dromedar

(sorry, komentáře výše jsem před odesláním předchozího nečetl, psal jsem)

dromedar

@StandaPioToman Tvrdím, že náš fiktivní polský kluk nepoznal, "že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou," protože se mu nedostalo takového zvěstování, aby mu mohl uvěřit. A proto pro něj neplatí, že mimo církev nemůže dojít spásy.

@vojtakrejzar Od spravedlivého Boha očekávám, že mou duši nebude soudit staticky, jen podle stavu, v jakém se nacházela v okamžiku smrti, ale přihlédne také k mé osobní historii - mj. k tomu, že jsem (teď mluví ten fiktivní polský kluk) neměl dobré podmínky pro to, abych poznal pravdu církevní nauky a uvěřil.

StandaPioToman

Kdo vlastně bude v pekle? Zkuste si přečíst třeba kázání sv. Jana Maria Vianneye. Ten bral peklo vážně. To dnes by každý peklo z eschatologie vyškrtl.

sirius

Prosím pokračujte, diskuze na toto téma mě velmi zajímá, týká se totiž pro mě v současné době nejdůležitějších otázek.

Sv. Jan M. Vianney mě totiž velmi ovlivnil, ale dost negativním způsobem. Vlastně z velké části právě díky jeho kázáním jsem ztratil naději, že se ještě někdy v životě dokážu platně vyzpovídat a taky jsem se začal dívat na tenhle svět jako na takové skoro peklo. Takže ani nechci mít děti, kterým by s velkou pravděpodobností hrozilo zavržení, a vůbec nemám chuť se podílet na chodu tohoto světa. Nechci mít rád lidi, protože pokud většina půjde do pekla, nemá pro mě láska k nim cenu, způsobila by mi tak akorát utrpení ze ztráty milovaného člověka.

Ale možná jsou moje úvahy nesprávné...

StandaPioToman

Rád bych vás povzbudil. Pomodlete se k Duchu svatému, najděte si dobrého zpovědníka a promluvte si o všem co vás trápí ohledně víry. Já měl také podobné úzkosti a můj zpovědník mi velice povzbudil. Bohužel nemohu mluvit konkrétně, jedná se o zpovědní tajemství. Modlím se za vás a držím palce. Přečtěte si podobenství o marnotratném synu.

StandaPioToman

jinak všem vám děkuji za reakce. Toto je první internetová diskuse ve které se lidé mezi sebou neurážejí. Víte asi o čem mluvím.

sirius

... možná nelze oddělit slova a způsoby od osoby sv. Vianneye. To, že byl světec a stalo se jeho prostřednictvím mnoho zázračných uzdravení, nelegitimuje jeho drsné způsoby jako normu jednání a nemusí to znamenat, že to, na co kladl důraz v kázáních, je pro všechny lidi to nejdůležitější. Bůh dal pomocí něj milost jen některým lidem.

Podobné to je s o. Piem, který neváhal i několikrát za sebou jednomu člověku odepřít rozhřešení, pokud nadpřirozeně poznal, že hříšník není rozhodnutý se napravit. Ale vynadal knězi, který se o. Pia snažil napodobovat odmítaje dát hříšníkům rozhřešení (říkal mu něco jako "Ty nejsi otec Pio, ty musíš rozhřešovat!").

StandaPioToman

Oba tito světci měli veliké dary od Ducha svatého. Když otec Pio někomu odepřel rozhřešení, mělo to za následek opravdové obrácení kajícníka. Třeba to nebylo hned, ale byl to začátek procesu obrácení. Upřímným kajícníkům nikdy rozhřešení neodepřel. Sv. farář arský pozoroval lidi ve své farnosti jak svým hříšným životem ohrožovali svou spásu. Ve svých kázáních byl nekompromisní, protože zkrátka bylo třeba říci nahlas: "tak už dost, ženete se do záhuby, jste na tenkém ledě." To dnes už v kostele neslýchám a lidé si myslí, že jim peklo nehrozí. Ale ono jim hrozí a to není legrace.

sirius

Ještě k tomu citátu Pia Xi. od @StandaPioToman.
Myslím, že je možné diskutovat, aniž by měl kdokoliv ambice uzavírat nějakou dohodu. Je také nepřekvapivé, že "nenapadne ani jednomu, aby se podřídil autoritě...", to totiž většinou člověka, který daný úřad za autoritu nemá důvod považovat, opravdu nenapadne. Spíš ho to odradí, protože v takovém požadavku může spatřovat jistou povýšenost.
Papež ale stejně nemluví o ekumenickém dialogu podle definice, kterou jsem se pokusil vyjádřit, zřejmě má na mysli "dialog" ve formě konferencí církevních představitelů a teologů, kde by se mělo dojít k nějakému "papírovému" výsledku. Nevím, jestli má smysl něco takového podnikat, osobně myslím, že moc ne.

sirius

Ano, peklo vážně hrozí a legrace to není. Fakt také je, že se o tom dnes mluví méně než dřív.
Kladu si otázky... Jaký podíl by měla mít zvěst o pekle mezi ostatními zvěstmi? Jakým způsobem sdělit lidem (jak kterým?), že peklo hrozí a není to legrace, aniž by to vyznělo jako legrace, nebo lidé došli k tomu, že na spásu stejně nemají naději, protože do pekla velmi pravděpodobně půjdou?
Obávám se, že pouhá slova, byť brilantně vybroušená na míru posluchačům, se bez Ducha svatého, jímž vládli o. Pio i sv. Vianney, minou účinkem.

StandaPioToman

Nějaká forma dialogu je myslím nutná, ale současná praxe problém nejednoty neřeší. Svatý otec se bude účastnit oslav 500 let od reformace. Já a řada jiných katolíků s tím nesouhlasíme. Reformace není přece něco co by se mělo oslavovat. On to ale dělá s čistými úmysly, rozhodně nechce poškodit církev, jak tvrdí někteří mí konzervativní kolegové (říkají nám tradicionalisté). Píšu to jako příklad ekumenismu v praxi: slavíme výročí reformace, tedy něčeho co rozbilo západní církev.

StandaPioToman

Nejdůležitější zvěst je že Ježíš Kristus Nazaretský, pravý Bůh a pravý člověk, narozený z vždy Panny Marie, se za nás obětoval a vylil svou nejsvětější krev, aby nám jeho Otec odpustil hříchy. Nesmí se ale zapomínat, že ten samý Ježíš, také varoval před věčným ohněm pekelným, pro ty co se neobrátí a nebudou činit pokání za své hříchy.

Vojta Krejzar

Jan Maria Vianney je můj biřmovací patron. Proč? Ať se někomu v dnešní době jeho pastorační přístup a tvrdost teologie líbí či ne, jeho činnost nesla ovoce. A to velmi dobré - obrátila se celá vesnice. Proto souhlasím se siriusem - stojí za zamyšlení, komu a jak zvěstovat jaké poselství. Jestli stále jen o lásce, nebo rovněž o spravedlnosti. Obojí samo o sobě páchá velké škody. Zbývá prosit Ducha svatého.

StandaPioToman

Mimochodem o pekle a démonech jsem se včera pokusil založit diskusi. zatím nikdo nic nenapsal.

Vojta Krejzar

@StandaPioToman : Mimochodem, děkuji moc za tvůj přínos této diskusi. Souhlasím s tebou, Katechismus kardinála Tomáška znám a četl jsem ho.

StandaPioToman

Také děkuji.

Zobrazit 49 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio