Vyvěšuji tu články, odkazy, zajímavosti, jež jsou z mého hlediska podstatné. Ale nejen to, trochu humoru taky :)

Zádušní mše, nebo poslední rozloučení?

27. 10. 2017 12:26
Rubrika: O církvi | Štítky: Dušičky , zamysleni

V čase před dušičkami se nabízí postnout takové zamyšlení nad dvěma často užívanými pojmy. Oba se používají jako označení pro pohřební bohoslužbu, ale vyjadřují správně její smysl? Je správnější říct „zádušní mše“, nebo „poslední rozloučení“?

Obě označení jistě pojmenovávají část pravdy, ale zároveň v sobě skrývají určitý protiklad smýšlení. Často se v dnešní době setkáváme s akcentací právě toho druhého pojmu, jakýmsi pozitivistickým přístupem, který tak trochu odvážně předpokládá, že zesnulý člověk je již v nebi. Že již „hledí na Kristovu tvář“. A je-li někdo v nebi, pak je svatý. Ale jakkoliv byl člověk za života ctnostný, nikdy nemůžeme prohlásit, že je svatý dříve, než to oficiálně prohlásí církev. Pak tedy můžeme říct jediné – že nevíme, ale pouze doufáme. Doufáme v Boží milosrdenství.

Avšak doufat neznamená lehkovážně spoléhat, a proto je lépe předpokládat, že se duše zesnulého nachází ve fázi očišťování, přípravě na plné spojení s Bohem – tzn. v očistci. Jeho duše je de facto spasena. To by měla být dobrá zpráva! Dnes ale paradoxně slyšíme ve smutečních promluvách a rozhovorech mezi pozůstalými spíše pochvalné ódy…

Ono totiž říct, že je někdo v očistci, je docela nepříjemné. Proč? Protože to znamená podívat se pravdě do očí a uznat, že zemřelý byl vlastně úplně obyčejný hříšník, jako my všichni. Ale zkuste to vysvětlit zarmouceným příbuzným, říct jim to do očí, to nejde tak úplně snadno. Všichni máme asi sklon si zemřelé lidi trochu idealizovat, nechceme přeci na ně pamatovat ve zlém. Posuzovat míru svatosti, posílat do nebe nebo vyměřovat délku a stupeň očistce náleží jen Bohu, kdo by se o to pokoušel, je hlupák. I kdybychom byli veskrze objektivní a měli informace o nejvnitřnějších hnutích mysli člověka, nejsme oprávněni k takovému soudu, chybí nám totiž nesmírnost Boží spravedlnosti a nekonečnost jeho milosrdenství.

Přijmout pravdu je zcela nezbytné právě kvůli milosrdenství. Tomu pravému milosrdenství, které má na rozdíl od falešného na zřeteli nejvyšší dobro každého člověka. Falešné milosrdenství je naopak „politicky korektní“, snaží se nikoho neurazit a tak raději neřekne zdánlivě tvrdou, leč spásonosnou pravdu.

My máme totiž povinnost konat skutky milosrdenství našim drahým zesnulým: pamatovat na ně, například se starat o hrob, ale především se za ně modlit a tím jim pomáhat na cestě z očistce do nebe. Sami si již pomoct nemohou. Avšak jestliže upadá víra v realitu očistce a předpokládáme, že duše zemřelého je v nebi, pak není důvod se za něj modlit… A on mezitím chudák čeká… možná bude ještě pěkně dlouho.

Anebo taky ne.

Říkejme raději „zádušní mše“(právě mše svatá masivně tahá ty duše ven) Neříkejme „poslední rozloučení“ ale spíše „dočasné rozloučení“, protože v brzké shledání přece věříme, nebo ne? Pospěšme duším na pomoc, dejme jim lásku, a jak řekl sv. otec Pio, „vyprázdníme očistec“.

Zobrazeno 934×

Komentáře

Pavel_Jan

Možná se to zaměňuje, ale myslím, že tzv. poslední rozloučení je jen prosté uložení do hrobu beze mše sv.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio