Vyvěšuji tu články, odkazy, zajímavosti, jež jsou z mého hlediska podstatné. Ale nejen to, trochu humoru taky :)

Posvátné ostrůvky v profánním světě

2. 2. 2018 23:50
Rubrika: O církvi | Štítky: děti , mše svatá

Já osobně problémy tohoto druhu zatím nemám důvod příliš řešit, ale s panem docentem tak nějak souhlasím...

Děti na mši svaté z pohledu jedné rodičovské zkušenosti

Doc. Tomáš Machula, Ph.D., Th.D. děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity

Mám-li říct něco k tématu bohoslužba a děti, mohu to udělat pouze z perspektivy rodiče. Nejsem ani odborník na pedagogiku nebo psychologii, ani na liturgiku nebo katechetiku. Má zkušenost je ovšem, jako ostatně každá jiná zkušenost, omezená. Jednak počtem dětí (v mém případě 3), jejich náturou, situací ve farnosti resp. farnostech, kam jsme postupně patřili, a v neposlední řadě i vlastními názory, postoji a očekáváními, které se do mé zkušenosti nutně musely promítnout. Při vědomí této omezenosti a fragmentárnosti mohu k danému tématu říct asi tři základní věci:

Za prvé: Naprosto rozumím těm kněžím, kteří se děsí rodičů bohorovně si sedících či stojících, zatímco jejich dítě nekontrolovaně běhá kostelem nebo vydává zvuky přehlušující snad i varhany. Občas se lze setkat s nesoudností rodičů, kterým jako by bylo jedno, co a komu jejich dítě provádí. Některé takové případy dobře znám. Připomíná mi to majitele pejsků velkých jako menší tele, kteří komentují skákání jejich čtyřnohého miláčka venku na děti slovy: „Nebojte se, on si chce jen hrát“. Rodič má za dítě odpovědnost a rozumná míra „krocení“ dítěte patří nejen ke slušnosti a ohleduplnosti k bližním v kostele, ale i k výchově samotného dítěte. Na druhé straně je třeba se zastat rodičů, kteří jsou občas vykazováni z kostela i při menším zavýsknutí dítěte, a není jim nic platné, že stojí až vzadu a celou mši svatou se obětavě snaží dětem věnovat a vést je v rámci možností k pozornosti. Zažil jsem starší dámy, které systematicky vykazovaly rodiče s dětmi z kostela. Nový farář, který chtěl tuto praxi změnit, tehdy upozornil, že pokud vyženeme z farnosti děti, pak farnost vymře. Jedna z dam pak napsala pobouřený dopis a oznámila, že přestává chodit do kostela, když ji farář vybízí, aby „vymřela“. Inu, nic není jednoduché a děti v kostele jsou obvykle záležitostí náročnou pro všechny strany. Nicméně do kostela patří a čest všem rodičům, kteří se je snaží rozumně vést ke klidu a pozornosti, všem kněžím, kteří tomu pomáhají, i všem okolním věřícím, kteří pro to mají pochopení. Extrémy jako bezbřehá tolerance „malých tyranů“ nebo vykázání z chrámu rozhodně dobré věci neprospívají.

Za druhé: Dítě nemá v kostele smysl zabavit nějakou výrazně nekostelní činností. Je samozřejmě možné a vhodné dát tu a tam malému prckovi piškot, který ho aspoň na chvíli uklidní a zavře mu pusu, také nemá smysl brát mu medvídka nebo panenku. To všechno jsou věci, které dítě zcela nepohltí a nevezmou mu základní vědomí o tom, že je především v kostele. V jednom kostele ve farnosti, do níž jsme svého času patřili, vyhradili dětem malý prostor v zadní části kostela, kde byly umístěny hračky: autíčka, kostky, panenky apod. Bylo to jistě vedeno dobrou vůlí, ve snaze děti uklidnit, zabavit a umožnit i rodičům více klidu, ale důsledky pokládám za výslovně destruktivní. Děti samozřejmě nechodily „do kostela“, ale „do herny“. A i ty děti, jejichž rodiče měly jinou představu o tom, jak se mají s dětmi chovat v kostele, stáli před poznanou nutností děti do daného prostoru dát, protože malému dítěti těžko vysvětlíte, že do kostela se nechodíme hrát s autíčky – když je tam vidí. Malé dítě samozřejmě dění v kostele příliš nerozumí, ale ruku na srdce, nakolik tomu rozumíme my dospělí? Ani velcí teologové nebo mystikové nemohou říct, že naprosto rozumí tomu, co se při mši svaté děje. Dítě si, podobně jako v jiných případech, musí zvykat, musí postupně vrůstat do lepšího a lepšího chápání toho, proč chodí do kostela. Ale naším cílem musí být spíše budovat víc posvátných ostrůvků v profánním světě než dělat profánní ostrůvky v posvátném prostoru kostelů.

Za třetí: Bohoslužby pro děti jsou velkou šancí. A nejen přímo bohoslužby pro děti, ale i nedělní mše, kam chodí velké množství rodin s dětmi. Podle mého soudu by taková bohoslužba měla splňovat takříkajíc kritérium KKK. Nemyslím Kukluxklan, ale trojici důležitých adjektiv. Mše svatá pro děti nebo pro rodiny s dětmi má být krátká, krásná a katolická (děkuji P. Maxovi za doplnění toho třetího K).

Krátká proto, že dítě dlouho pozornost neudrží. Nejde o to, aby mše skončila za čtvrthodinu, ale o to, aby nebyla natahována zbytečně. První věc, kterou lze udělat, je zkrátit kázání a dlouhé uvítací projevy na začátku, resp. dlouhé loučení na konci. Dále je vhodné velmi omezit různé „nádivky“, které kněží a katecheté někdy do dětských mší zařazují. Nic proti nějakému kreativnímu doplňku. Když děti přinesou po kázání k oltáři např. něco, co přes týden vyráběly, může to být hezký projev jejich přípravy na bohoslužbu, pomůže to udržet pozornost a dá jim pocit činné účasti. Pokud je ale na jedné mši svaté takových momentů pět, stává se z toho zmatek, bohoslužba se prodlužuje a děti místo výše zmíněného užitku vnímají spíše nervozitu z toho, aby všechno včas a správně zvládly. Rozumná doba trvání mše svaté je prvním předpokladem pro duchovní užitek dětí. A raději to opakuji: Neříkám urychlovat, ale zbytečně neprodlužovat.

Krása by měla být atributem jakékoli bohoslužby. Nicméně v přítomnosti dětí se stává obrovským imperativem. Dítě není příliš schopné porozumět biblickým nebo liturgickým textům. Nemá příliš představu o duchovním významu eucharistie, o milosti Boží atd. Vnímá především atmosféru a krásu. Pokud ze mše svaté škrtneme krásu, ucpeme tím zároveň ten nejdůležitější formačně-informační kanál, který děti mají k dispozici.

Katolicita, ono třetí K, zde neoznačuje v prvé řadě konfesní příslušnost, ale opravdovou všeobecnost, což je význam onoho řeckého slova. Mše svatá není jen pro dospělé, není pouze pro vzdělance, není jen pro svaté (a mohli bychom pokračovat dál). Je pro všechny, kteří jsou pokřtěni v Krista a patří k církvi. Bůh je zde pro všechny. To znamená, že běžná farní bohoslužba by měla být v rozumné míře pro seniory i pro děti. Je pochopitelné, že ranní mše sv. v 7 hodin bude spíše navštěvována staršími lidmi, kdežto na „desáté“ bude nával rodin s dětmi. A je jasné, že tomu budou často odpovídat i charakter kázání, výběr kostelních písní apod. Nicméně v pravém slova smyslu by běžná farní mše neměla být exkluzivní. Měla by být naopak katolická, obecná, otevřená všem.

A tady si dovolím kritizovat i to, co se kritizuje obtížně, totiž liturgické mešní texty pro bohoslužbu s dětmi. Příliš často se nepoužívají, já sám jsem to zažil dvakrát, ale i tato malá zkušenost mi říká, že to bylo šlápnutí vedle. Dítě potřebuje i v kostele jistý pocit jistoty, známosti, obvyklosti. Když začne mše s vysoce odlišným formulářem, kde jsou jiné odpovědi... Dospělí si trošku připadají infantilně (já tedy ano), děti zase pořádně neví, co dělat, a znejistí. Jeden odborník na liturgiku mi tento buřičský názor rozmlouval a vysvětloval mi, že je potřeba systematická katecheze dětí, aby si tuto „dětskou formu“ osvojili. Na to ovšem musím říct, že to neodstraní onu nevhodnost pro dospělé. Navíc bych raději čas pro důkladnou katechezi věnoval nikoli výuce dětských odpovědí, ale uvedení do řádného obřadu. Že je to moc „dospělácké“? To přece pro dítě nemůže být problém. celý svět kolem něj je „dospělácký“ a dítě se s tím vyrovnává překvapivě dobře. Takže krátká, krásná a katolická. Ano, vím, že je můj pohled omezený, neodborný a částečný. Ale snad toho zase nechci tak moc.

zdroj: http://kc.bcb.cz/_d/01/struct/Co-s-detmi-pri-liturgii-1.pdf

Zobrazeno 2407×

Komentáře

AntonínKrejzar

Mše nemá lidi bavit jako divadlo, ale posvětit.... pokud to někdo nechápe, doposud nepochopil, co je to liturgie... :/ Kristus při ustanovení mše svaté nenasazoval žádný klaunský nos, aby obecenstvo pobavil...

dromedar

@AntonínKrejzar O tom tady přeci vůbec není řeč. To, o čem píše Machula v článku, je v nejhorším zmiňovaném případě "zabavení malých dětí během mše někde stranou něčím jiným než samotnou mší".

Texty pro mše s dětmi, o kterých byla řeč v komentářích, jsou (možná nepříliš povedený) pokus, jak malým dětem umožnit pochopení a spolu-slavení mše na jejich intelektuální úrovni. Žádný "klaunský nos".

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio