Vhod či nevhod

Dnes ráno jsem četl: Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2Tim 3,15-17)

Také tak milujete Písmo svaté? Já jsem z vlastní zkušenosti přesvědčen, že když jej Duch svatý vnukal, myslel i na mě osobně. Nejde vynahradit pocit, když zcela jasně spatřím souvislost čteného Slova s mým životem, či žalm dokonale vystihující duchovní rozpoložení, a nebo jen úžas nad dokonalostí Boží nauky. I kdyby člověk celý život zasvětil studiu a rozjímání Písma, bude to málo, protože ono je živé, neustále aktuální, promlouvá ke každému jedinečně. A mám doopravdy radost, kdykoliv jsou mladí i dospělí povzbuzováni k aktivnímu životu s Biblí v ruce.

I tak si dovolím kritizovat jistou skutečnost, která bohužel charakterizuje náboženský život mnohých křesťanů. Stává se - a to zejména právě při nesystematickém zacházení s Božím slovem, - že si člověk svévolně začne vybírat, co se mu líbí. Je to nemoc moderního křesťanství. Jak píše dále sv. Pavel: Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2Tim 4,3-4) (Mimochodem v bleděmodrém: např. Luther diskvalifikoval list Jakubův a nazval jej "slaměnou epištolou". Nehodila se mu do krámu kvuli: Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? (Jak 2,14) Zrovna totiž frčelo jakési "sola fides"...)

Přesto Bible není pouhá pomůcka k obnovení vnitřní pohody, způsob, jak se ujistit ve svém názoru či podložit své argumenty neprůstřelnou autoritou, konečně ani pouhý zdroj, odkud čerpat pozitivní citáty k dokonalému selfíčku na svém, samozřejmě katolicky korektním facebookovém profilu. Verše, které Bůh adresuje jak celému společenství, tak jedinečně každému člověku, mohou mít dvojí funkci: povzbuzující a napomínací. 

To první se nám dobře čte a poslouchá, to druhé špatně. Povzbuzení totiž slyšíme rádi, dělají nám dobře, a těší nás, napomenutí naopak ne a je těžké je přijmout. Povzbuzení jsou pro nás zcela zásadní a pro mě osobně jsou život. Z biblického Nebojte se!, které je prý na stránkách Písma zmíněno 365x - na každý den v roce, čerpám veškerou naději. Jenže Bible se neskládá jen ze sladkých řečiček. Když vezmeme četbu Písma vážně, zcela dobrovolně se necháme konfrontovat se vším, čemu se tam dočteme. S povzbuzujícími texty Janova evangelia i s hřmotným káráním Proroka. S Kristovým: Vy jste moji přátelé i ...tam bude pláč a skřípění zubů. Se vším, čemu nerozumíme, co nám zní divně i s tím, z čeho nám běhá mráz po zádech...(ironická poznámka: ovšem nesmíte se potkat s nějakým chytrákem, který vám bude zase tvrdit: "To nesmíte brát doslova, on to tak Ježíš nemyslel," a podobné řeči, které vám umožní se vyvléknout z pačivého obvinění a zase usnout na vavřínech.) Musíme nechat Boží slovo, aby nás odhalilo až na kost a rozebralo na nejmenší částečky, aby nás pak zase uzdravilo a utěšilo. Zkrátka chce to sebrat odvahu a postavit se čelem všem nepříjemnostem, které z toho plynou. Zpytovat svědomí - nenapomíná Bůh takto i mne? Vždyť Bůh je náš Otec, a my jeho děti. Když se nebudeme bránit jeho výchově, poznáme, jak nás miluje. A to je povzbuzující.